Zkrátka den blbec!

Znáte takový ten pocit, že se Vám všechno vydaří a povede? Že tenhle den opravdu vyjde a všechno se podaří tak, jak má? Tak přesně takové dny většinou dopadají nejhůř. Anebo ne? Abych nepředbíhala, povím Vám příhodu úplně od začátku.

Pondělní rána jsou pro většinu lidí krušná. První pracovní den po odpočinkovém víkendu, návrat do školy a vidina celého týdne bez chvilky volna. Takové pondělky já nemívám. Díky bohu (a informačnímu systému VŠE) mám na pondělí, vlastně i na zbytek týdne, naprosto pohodový rozvrh. Mé pondělní ráno začíná někdy okolo osmé hodiny, kdy se nastartuji snídaní a voňavým čajem, zatímco se pokochám pohledem z balkonu, který nám v osmém patře nabízí přímo královskou podívanou na celou Prahu.

Škola mi začíná až v půl třetí, ale jen na hodinku a půl, poté na mě čeká tělocvik ve formě posilování a pak už jen cesta domů. Pondělky tedy pro mě nejsou nijak náročné.

Nedávno jsem si takhle v pondělí ráno vstala, překvapivě bez bolestivého otvírání očí a plná energie. Dopoledne proběhlo hladce, tak jako každý týden.

Do školy jsem vyjížděla se značným náskokem, protože tak hezký den je škoda trávit v tramvaji, tak jsem si nechala časovou rezervu na krátkou procházku z Hlavního nádraží ke škole. Také první hodina proběhla bez problémů, poprvé za semestr jsem se ve statistice neztrácela a na otázky vyučujícího jsem odpovídala správně, bez větších potíží.

Také tělocvik probíhal hladce. V půlce hodiny, kdy už jsem obvykle nemohla popadnout dech, jsem se akorát příjemně zahřála a cvičení mě bavilo jako málokdy. Cestou zpátky na kolej jsem si již naplánovala procházku příjemným teplým večerem a těšila jsem se na klidný večer.

Cestou metrem jsem si hned na nástupní stanici sedla na oddělené sedadlo, takže jsem nemusela stát, ani se mačkat vedle někoho jiného, což je mi snad víc nepříjemné, než čtvrt hodinka stání. Ani na autobus ke koleji jsem nemusela čekat víc, než minutu. Vše šlo jako po drátkách, chystal se na mě zkrátka příjemný večer.

Ten mi ale zkazila vidina, která mi probleskla před očima, když jsem již na koleji vyjížděla do osmého patra k našemu pokoji. V této vidině jsem stála já a dávala jsem si peněženku do horní poličky ve skříňce na tělocviku. No to ne, no to ne, no to ne! Rychle jsem se začala přehrabovat v tašce, ale kvůli teplákům, tričku, ručníku a botaskám, které jsem v ní měla nacpané, jsem nemohla nic najít. Zoufale jsem se vřítila do pokoje a se slzami, napůl smutku, napůl vzteku na sebe samou, jsem vysypala obsah kabelky na postel. Vidina mě neklamala, moje růžová peněženka opravdu zůstala v horní poličce předposlední skříňky v šatně číslo 4.

„Lásko, já jsem nechala peněženku ve škole!“ začala jsem vřískat a dál jsem se přehrabovala ve věcech, které ležely rozházené na posteli. Načež druhá polovička pohotově zareagovala slovy: „Tak já se obleču a pojedeme tam pro ní.“

Za pár minut jsme už stáli na zastávce a čekali jsme na autobus, který nás zaveze zpátky tam, odkud jsem před chvilkou přijela. Najednou jsem si uvědomila: vždyť já přeci nemám kartičku na městskou. Pohotově jsem si koupila sms jízdenku a dál se nad tím nezamýšlela. Před očima mi běžely tragické scénáře, ve kterých lítám po úřadech kvůli ztracené občance a řidičáku, po bankách, kvůli ztraceným kreditním kartám a po Dopravním podniku města Prahy kvůli kartičce, kterou jsem si před pár dny předplatila na celý půlrok.

Ačkoliv jsem ten den již po tělocviku byla, nedělalo mi nejmenší problém dát se do běhu a místa mezi metrem a tramvají a tramvají a školou klusem proběhnout. Po nejukvapenější cestě do školy jsem celá udýchaná a zpocená, víc, než po hodině a půl v posilovně, stála před dveřmi do šatny a hlasitě jsem na ně klepala. Jelikož mají kliku jen zevnitř, musí se každý, kdo chce dovnitř, na někoho doklepat.

Po pár minutách mi přišly otevřít dvě slečny, kterým právě skončilo posilování. Když mě viděly, udýchanější a červenější, než jsou ony samy, trošku bázlivě se na mě dívaly. Mě to ale bylo jedno. Vlítla jsem do šatny a rychle jsem se hrnula k předposlední skříňce po pravé straně. Sáhla jsem do horní poličky a k mé největší úlevě jsem tam peněženku nahmatala. Rychle jsem si ji strčila do kabelky, kterou jsem si pevně přitiskla k tělu, abych ji už ani na moment nepustila z dohledu.

Až cestou zpátky, která už byla přeci jen o něco uvolněnější, pomalejší a klidnější, jsem si uvědomovala, jaké mám štěstí, že jsem peněženku našla. Co bych dělala, kdyby ji přeci jen někdo aktivní našel a schoval ve své tašce?

A ještě víc jsem si uvědomovala své štěstí, když po dvou zastávkách cesty metrem nastoupila skupinka šesti revizorů. Ani nechci domýšlet, co bych dělala, kdyby mě poprosili o jízdenku o čtyřicet minut dříve!

Děkuji za přečtení. Máte také nějakou podobnou příhodu se štěstím v neštěstí? Ráda si přečtu v komentářích!

Kačí

Facebook Komentáře
Sdílej: