Vedoucí na táboře není žádná práce!

Jsem táborový typ. Bez toho, aniž bych jela na tábor a strávila týden v přírodě s partou dětí, prostě není léto!

Když jsem v patnácti letech začala být moc stará na to, abych jezdila jako dítě, bylo mi nabídnuto, abych jezdila dál, ale v roli vedoucího. Přijala jsem. Nyní, po pěti letech vedoucování bych se s vámi chtěla podělit o vyvrácení prvních myšlenek, které se mi v roce 2013 honily hlavou.

„Užiju si tábor jako každý rok, jen za to dostanu zaplaceno.“

Ne, ne, ne. Už nikdy nebude svět stejný, jako předtím. Neříkám horší, ale jiný. Hodina a půl zábavy při řešení šifer se najednou mění na pět hodiny práce, kdy sedíte, z uší se vám kouří a vy se snažíte přijít na nějakou šifru, kterou jste v posledních pěti letech nepoužili, bude ty malý potvory bavit, přijdou na ní, ale na druhou stranu nebude moc těžká, aby je po pár minutách neodradila. Je to prostě fuška!

„Budu moct s vedoucími zůstat vzhůru po večerce.“

Ehm, abych byla upřímná, tohle je vlastně pravda. Ale s tím rozdílem, že si přeju, abych si už sakra mohla jít lehnout a spát alespoň 5 hodin, než ty malý štěnice zase vylezou ze spacáků, budou lítat po táboře a vřeštět a kazit tím spánek i všem ostatním.

„Večery strávíme hrami a samými vtípky.“

Heh, další věc, která je mi po těch letech úsměvná. Ne, opravdu netrávíme večery tím, že vyndáváme před dětmi schované „lepší“ jídlo, povídáme si, hrajeme hry, smějeme se a spát chodíme tak, abychom byli druhý den zase čerství a připravení na další zábavný den.

Většinou je to tak, že do půl jedenácté obcházíme chatky, protože z nich, samozřejmě nejvíc nenápadně, vybíhají děti, které:

– si zapomněli vyčistit zuby,

– něco si zapomněli u holek a nutně to potřebují,

– mají nad postelí pavouka a odmítají s ním sdílet pokoj,

– musí nám, vedoucím, nutně něco neodkladného sdělit,

– odmítají být ve stejné chatce, jako smradlavé ponožky jejich kamaráda,

– potřebují čůrat,

– bojí se,

– i přes to, že ve dne jsou drsňáci, chtějí obejmout, protože se jim stýská

a podobně. Když se tedy konečně dostaneme ke stolu a dáme se do přípravy programu a jídelníčku na druhý den, jsme už všichni zralí na to si jít okamžitě lehnout. V ty světlejší dny se jde na celodenní výlet, nebo se dělá velký cyklistický výlet, na kdy nic potřeba není. V horších případech si někdo vymyslí celodenní hon za pokladem, na který je potřeba připravit asi 258 vědomostních otázek, 34 šifer a 56 úkolů. Nastříhat asi 5 643 fáborků, které ještě lépe rovnou poschovávat a připravit na druhý den. Takže ano, vedoucovské táborové večery jsou báječné!

„Konečně se dozvím, co je v ledničce s nápisem Pro soukromé účely.“

Hihi, další vtipná věc. To se sice dozvíte, ale nic zábavného to není. V té letošní se nacházelo:

– sójové mléko jedné z praktikantek,

– můj hummus se sušenými rajčaty,

– plato vajec jednoho praktikantay

– neotevřená (tak také odjela) placatka rumu hlavního vedoucího, kdyby náhodou.

Ne, nemáme tam žádné extrabuřty, jak si často děti myslí. A kupodivu ani nožičky a ručičky zlobivých dětí, což si myslí také.

„Všichni mě budou poslouchat, super!“

Tohle je asi největší fail, se kterým jsem se setkala. Pokud nemáte dva metry, hluboký hlas, nebo alespoň plnovous, pro děti budete stále „ta vtipná postava, která se sice tady snaží nám něco sdělit, ale my jí ani náhodou poslouchat nebudeme, protože co kdyby nám zakázala se strkat u srázu, nebo jezdit bez držení na kole na frekventované silnici“. Takže víte, co můžete očekávat.

Ačkoliv po každém táboře přijedu domů naprosto vyčerpaná, jak psychicky, tak fyzicky, dva dny prospím a všechno sežeru, každý rok prostě musím jet znovu. Protože ta radost v jejich očích, když rodičům vyprávějí, co všechno jsme zažili a že musí jet příští rok rozhodně znovu, za to prostě stojí!

Děkuji za přečtení článku a budu se těšit u dalšího.

Máte podobné zkušenosti s vedoucováním? Jezdíte také? Nebo jste jezdili jako dítě a mysleli jste si to samé, jako já? Ráda si počtu v komentářích!

Kačí

Facebook Komentáře
Sdílej: